Prolog

V naší uzavřené FB skupině 29 vrcholů pohoří ČR 2015–2020 jsme si naplánovali rozloučení s rokem 2015 v chatce jednoho účastníka. Třetina z nás si vybrala datum setkání a když se termín rychle blížil, mrtvolné ticho pomalu narůstalo a po reakcích ani vidu či slechu. Dopadlo to tak, že pár lidí se odhlásilo, zbytek se na to vysral a bylo bohužel po setkání. Už před zrušením jsem si naplánoval, že si protáhnu po dlouhé době nohy a udělám si výlet po naučné stezce Svatojanských proudů a dorazím pak do chaty. Naštěstí jsem měl všechny připravené materiály a vyrazil jsem bohužel sám.

První část

První úsek od Štěchovic do Třebenic mě nijak nenadchl až na úvodní krpál po červené značce na konci městysu, kdy jsem se poprvé zadýchal, pak už to byla jen procházka lesem.
Nevím, čím to je, ale měl jsem tak trošku strach, ale po čase se rozplynul. Stejný pocit jsem měl na konci září na Sázavě, kdy jsem procházel bílým lesem. 
 
U Třebenic je jedna obora, později jsem zjistil, že mufloní a docela jsem se pobavil, když vstup byl zavřený i volný.
Poprvé jsem viděl zaparkované policejní lodě v Třebenicích, to jsem musel prostě vyfotil.
Když jsem dorazil na zdejší autobusovou zastávku, tak jsem si vzpomněl, že jsem tu kdysi byl, asi před 3 lety, když jsem s neslyšícími plavil lodí z Prahy až před slapskou přehradu, kde jsme pak vystoupili a kousek po slapské přehradě prošli.

Druhá část

Druhý úsek od Třebenic do Štěchovic po zelené naučné stezce Svatojanské proudy je hodně zajímavý a dal mi pár překvapení, jelikož jsem líný zjišťovat nějaké další podrobné informace.

Překvapení číslo jedna

U nějaké osady poblíž vesnice Třebenice mě zaujala informační tabule a vedle něho stůl s upomínkovými věcmi, zakrytý tvrdým průhledným igelitem proti dešti. Byly tam různé pohlednice, magnetky, turistické známky a další různé cetky. Všechny věci byly označeny cenou a v pravém dolním rohu byla miska s penězi. Žádný prodavač v dohledu, člověk si mohl něco koupit a rozměnit si peníze v misce anebo všechno ukrást. Všechno zůstalo netknuté, dost mě to pozitivně překvapilo a vypadá to, že náš národ není na tom tak zle.

Překvapení číslo dvě

Docela mě mrzí, že jsem to nevyfotil a vracet se mi už nechtělo. Na jednom místě byla stezka nečekaně ukončena plotem a zavřenými dřevěnými vrátky. Už jsem si říkal, že nějak moc čumím po okolí a že jsem minul stezku, ale hned jsem našel zelenou značku a cedulku „Vstupujete do obory“. Bylo to opravdu zvláštní místo a vrzající západka dodala tu správnou atmosféru. Tady mě poprvé a naposled předběhl stařík s nordickými holemi tak rychle, až jsem žasl. Výstupní vrátka už nebyla už ničím zajímavá, tak jsem to ani nefotil.

Překvapení číslo tři

Mám za sebou spoustu výletů a proto mě překvapily 2 tunelové průchody ve skálách na místě, kde bych to moc nečekal. Tento úsek byl hodně zajímavý, stezka se tu klikatila doprava, doleva, nahoru a dolů. Strávil jsem tu spoustu času focením, jen mě mrzí, že je moc přesvětlené panorama, ale už jsem neměl moc času.

Překvapení číslo čtyři

Když jsem předtím studoval spoje na internetu, věděl jsem, že při návratu nemám nijak spěchat a že budu čekat nejméně 10–15 min na autobus ze Zličína, jenže všechno bylo jinak. Příměstský autobus přijel do Štěchovic o pět minut později. Na zastávce čekalo, na můj vkus, dost lidí a než se všichni odbavili, tak uběhlo dalších pár minut. Po pár zastávkách byl autobus už přeplněný. Při výstupu na jedné zastávce v Praze zkolaboval v autobuse starší muž, řidič volal záchranku, pár lidí mu pomohlo vysadit ven a počkat s ním na záchranku, takže zpoždění narostlo až na 20 min. A tím mi ujel i poslední možný spoj metra, takže čekání na další autobus se protáhlo o další půlhodiny.

Epilog

Tuto trasu doporučuji všem nadšeným turistům, stačí dojet z Prahy příměstským autobusem číslo 390 do zastávky Štěchovice, Třebenice a dál pěšky. Tuto trasu si časem zopakuji nejlépe na jaře či na podzim, kdy je teplo, sluneční paprsky prosvítají korunami stromů a příroda si hraje se všemi barvami.  Jen je třeba si dávat dobrý pozor na některých místech, jsou tam velice strmé srázy a padlé kmeny přes stezku. Dále je lepší dorazit už dopoledne a v klidu si procházet po stezce než pozdě odpoledne, to jsem měl co dělat, abych stihl dojít do Štěchovic před setměním a to jsem ještě na začátku městyse musel poslední kilometr běhat, abych nezmeškal autobus.